Kefír tour

KEFÍR, VODA, RUM (25.7.-3.8. 2007)

Klíčová slova: Soumarák, frisbee, Svolává nás trubka!, tampón, salám

Středa 25.7.
Mělo nás jet osm, nicméně dva dny před odjezdem Petra oznámila, že chytla střevní chřipku a zájezdu se nejspíš nezúčastní, takže seznam účastníků se ustálil na jménech: Iveta, Zuzka, Tamara, Anička, Wonder, Filip a já. Jelo se ve středu a v pondělí začaly Zuzka s Ivetou řešit, že nemají kde spát. Den před odjezdem si též Filip vzpomněl, že by rád plovací vestu, a Petra stále přemítala, zda pojede. V úterý večer Zuzka kupovala stan.
 Věděl jsem, proč dát sraz v 10:40, neboť to byl ideální čas na to, abychom v 11 hodin, kdy odjížděl autobus, konečně byli všichni. Zuzka přijela s Tamařiným tatínkem čtvrt hodiny po Tamaře, která přijela autobusem.
 V poloprázdném autobusu nebylo od žádného cestujícího slyšet ani slovo, až na jednu skupinovou výjimku. Dojeli jsme do Strakonic a přesunuli se na železniční nádraží, odkud nás měl vláček dovézt na naši první destinaci - Soumarský Most. Už tak velmi klikatá cesta se poněkud protáhla, neboť ještě ve Strakonicích čekala lokálka asi 20 minut na zpožděný rychlík a ve Vimperku byla "přestávka". Jeli jsme přes Hoštice, kde vlak kupodivu zastavil. Rozezvučeli jsme se znělkou filmového hitu Slunce, seno, jahody, na což jeden spolucestující zakrátko reagoval větou: "Tak to by už stačilo!" Následně se z něho však vyklubal bývalý hoštický hostinský, který účinkoval ve zmíněném filmu.
 Nejfrekventovanějším slovem následujících chvil se díky Filipovi stal tampón. Dívky listovaly časopisem CosmoGirl, který není dobrý ani na podpal, jelikož je z voskovaného papíru. Filip uvnitř nalezl spolužačku z Aleje, já bych ji nepoznal.
 Jihočeská krajina je malebná; lokálka, točící se v nekonečných zatáčkách, projížděla mezi rozkvetlými loukami, zvlněnými kopci a sluncem ozářenými lesy. Postupně jsme se z Pošumaví dokodrcali na Šumavu a milé louky vystřídaly tmavé zdravé horské lesy. Za Vimperkem se trať klikatila mezi skalami a řídce osídlenými hlubokými lesy nás dovedla až na Soumarák.
 Už když jsme přicházeli na tábořiště, bylo vidět, jak moc málo je vody. Vlastně to byl nejnižší stav, který povoloval průjezd vodákům, a bylo otázkou, zda nebude řeka v nejbližší době uzavřena. Hustý pražský smog vystřídal čistý šumavský vzduch, jehož jedinečnost někteří poznali především po návratu ze soumaráckých WC. Zuzka zde zakusila zajímavý zážitek se sympatickým mužem, který nerozlišoval pánskou a dámskou stranu toaletních zařízení. Zuzka se mu zdvořile omluvila a pán zase zdvořile zavřel.
 Postavili jsme stany (Filip nám na něj pověsil tampón, ach jo), došli na dřevo a k večeru jsme si udělali procházku kolem prvorepublikových bunkrů a přes travnaté louky, do kterých se bohužel i zde vetřel bolševník, k osadě Dobrá. Byl vymyšlen šílený pokřik Kefíru. Anička mezitím přečetla nadlidsky dlouhý úsek nějaké knihy.
 Po návratu do tábora Zuzka prosazovala frisbee.
 Večer jsme se rozhodli nevařit s tím, že ještě máme zásoby z domova, přesto jsme se vydali do nedalekého penzionu na jídlo. Přinesl jsem si tam pivo z bufetu, kde jsem je dostal do sklenice a za pobaveného přihlížení bufeťáka (rozuměj prodavače v bufetu) přelil do plastového kelímku.
 U večerního ohně jsme zkonzumovali jednu láhev, myslím, že jablečného Amundsena.

Čtvrtek 26.7.
 Na čtvrtečním programu byl pěší výlet po hraničním šumavském hřebeni, jejž Tamara později označila za největší túru v jejím životě. Lokálkou jsme dojeli do Nového Údolí, místa, kde končí trať, neboť její pokračování do Bavorska komunisté kdysi odřízli. Při přestupu ve Volarech jsme nakoupili a potkali se s jakýmsi dětským táborem, jehož účastníci neustále vykřikovali různá hesla a za každým následně za bouřlivého potlesku zvolali: "Héééj!" Jeli s námi až do Nového Údolí a vydali se stejným směrem jako my.
 Do tohoto výchozího bodu jsme bohužel přijeli dosti pozdě, proto jsme vlastně už od začátku kvapili na vlak zpáteční. Druhá varianta byla dříve vstávat, což by bylo myslím nereálné. Svižně jsme vyběhli na Třístoličník, přestože cedule varovaly před polomem po zimním orkánu Kyrill. Nahoře jsme zkonzumovali oběd a někteří si do německé chaty šli užít splachovacích záchodů. Téměř jsme přeběhli hřeben přes česko-německo-rakouské trojmezí a Trojmeznou horu na Plechý (má dva vrcholy:-), odkud jsme prudkým terénem sestoupili k  Plešnému jezeru, jednomu ze sedmi šumavských a typické ukázce ledovcového karu.
 Do naší cílové železniční stanice Černého Kříže to bylo po silničkách ještě třináct kilometrů, ale došli jsme tam tak akorát, že přesněji už to snad ani nešlo. Zničené tváře některých výletníků poněkud rozjasnila zpráva, že budeme večeřet u mých prarodičů, dlících ve strýcově hrázděném domku u trati. Babička měla přichystáno kuře na medu s knedlíky a zelím a tvarohové buchty a na talíř každému nakládala knedlíky dle rovnice x+1, popřípadě x+2 s výrokem: "Oni jsou malý..." Poutavě vykládala o Bedřišce a Fandě a děda nás provedl po baráčku. Bylo to příjemné posezení, a to přesto, že za okny projel vlak, kterým se dva z nás měli vrátit kvůli vyzvednutí našich barelů a loďáků ze soumarské recepce, kam jsme si je před výletem uložili.
 Po cestě zpět zaujala Filipa i jiné "květákovitá" průvodčí, po které celý zbytek vody opakoval energické: "Soumarák."

Pátek 27.7.
 Jestliže předchozí den jsem se rozhodl umořit Kefír třiceti kilometry po horách, nyní mělo následovat 30 km pádlování do Nové Pece. Snídali jsme koblihy a rohlíky a Filip konstatoval, že tampón změnil tvar. Došli jsme do půjčovny pro lodě a naložili věci.
 Vypluli jsme, naše cesta začala.
 Příroda se skvěla ve své kráse, břehy byly porostlé pevnou tmavě zelenou větrem ošlehanou trávou a nad řeku se skláněly vrbičky. Nebylo ani vedro, ani zima a jelo se dobře. Zastavili jsme na oběd, v kterémžto místě jsem honil svou loď, která se nečekaně odpoutala od břehu. Nikdo si k chlebu nevzal můj salám.
 Zuzka si začala rozverně prozpěvovat: "Svolává nás trubka k čtvrthodince ranní!", za což ji Anička odměnila vražedným pohledem.
 Když jsme projížděli kolem železničního mostu v Pěkné, stál na břehu jeden z provozovatelů půjčovny, a když se dozvěděl, že jedeme až do Pece, tvářil se nervózně, poněvadž jsme tam měli být mezi pátou a šestou. Řeka se vinula v nekonečných meandrech, přesto nikdo neztratil dobrou náladu a ke konci byla vymyšlena alternativa na píseň Stará archa. Do Nové Pece jsme přijeli ještě relativně brzo. Prvním chodem naší večeře byla polévka, na ten druhý jsme se odebrali do blízké restaurace.

Martin: "Budete chtít platit?" Servírka: "Jo." Martin: "Tak nám to zaplaťte."

Wonder se separoval a stravoval se sám ze svých konzerv. Možná se chtěl vyvarovat žaludečních problémů, ale dojem pospolitosti je důležitější, i kdyby člověk měl jíst staré pantofle...
 Pelešení v Zuzčině stanu pro dva lidi bylo eticky nepřístojné. Na našem stanu jsem opět objevil tampón.
 V noci jsem se odebral spát ven, protože Filip chrápal jako houfnice. Pomohl jsem si jen částečně, jelikož po tábořišti se pohybovaly hlučné, nejspíš podnapilé osoby a byl jsem zašlápnut.

Sobota 28.7.
 Zuzka s Aničkou ráno přinesly nákup a následně jsme zabalili. Bylo třeba se přesunout do Vyššího Brodu pod Lipno. Po chvilce čekání na zastávce přijel autobus, zastavil a nato se opět rozjel. Zoufale jsem se za ním rozběhl a zuřivě mával na řidiče, ten se však jen tvářil jakoby nic. O kus dál se otočil a přijel z druhé strany. Objížděli jsme přehradu a míjeli lipenská letoviska. Tamara zatím tvořila Aničce originální účes a Iveta telefonovala s Vojtou. Vystřídal ji v Albertu, to musí být ale ostuda.
 Do Vyšáku jsme přijeli za velkého horka. Kemp byl natřískaný, a to nejen návštěvníky národnosti české, nýbrž i německé, anglické a ruské, pokud se to dalo rozeznat. V horku jsme se chtěli jít vykoupat, ovšem řeka byla špinavá a vůbec nevoněla. Holky udělaly k obědu chutné těstoviny a odpoledne šli někteří navštívit město, především cukrárnu Eva. Mezitím přijel pan Reich s loděmi, což je obdivuhodné - přivézt takto nezištně náklad z Prahy na samý jižní cíp Čech.
 Pozorovali jsme Němce, kteří si v kempu postavili stanovou haciendu, kolem ohniště si rozložili židličky a táborák rozdělávali s pomocí benzínu, ale paradoxně jim to nehořelo, ať foukali sebevíc.
 K večeru kempem procházel bubeník - příslušník divadelního spolku Esence - a lákal na krátké večerní představení ve vyšebrodské klášterní zahradě. Avizovaná commedia dell'arte nás zajímala, jeden však musel zůstat v táboře, aby hlídal. Losem byl vybrán Wonder, my ostatní jsme se vydali ke klášteru. Hra Zelenavý ptáček byla milá, herci se snažili a provedení pod širým nebem vlahé letní noci v areálu raně gotického kláštera vykouzlilo příjemnou atmosféru.
 V našem stanu jsme se sešli při kytaře, příjemně naladěni, nicméně Wonder, který tam přišel dřív než většina ostatních, zalehl do spacáku s tím, že hodlá spát. Když ho nikdo nerespektoval, počal sebou ve spacáku házet a kopat do ostatních. Docela se při tom bavil, stejně jako pak ti, kteří jej vynesli ze stanu ven. Tím si ovšem na sebe upletli bič, poněvadž Wonder se přesunul do stanu Zuzky a Ivety, kde se zabarikádoval, jak jen to šlo, a svázal k sobě provázkem zipy, aby se k němu nikdo nedostal. To se zjistilo poté, co se společnost v našem stanu rozešla.

Wonder: "Nepřibližovat se! Jsem opevněn a budu se bránit do posledního dechu!"

Ležel jsem ve stanu a slyšel jsem Ivetin dávivý smích. Kromě toho bylo slyšet Wonderovy výkřiky a Zuzčin zaražený hlas, kterým se snažila Wondera po dobrém přinutit, aby opustil její stan. Následovala vzrušená výměna argumentů a Wonderův chechot a také úplně cizí pobavené hlasy, což bylo publikum, které se k dobývání Wonderovy pevnosti sešlo. Potom Iveta s nezadržitelným chechotem přiběhla, ať se jdu také podívat. Šel jsem a spatřil jsem skupinku lidí stojících okolo stanu složeného do velikosti mumie, ve kterém se nacházela příslušná osoba. Nechápu, jak mohl dýchat. Zuzka se postupně přestala smát, jelikož se obávala o celistvost svého stanu, zakoupeného vpředvečer odjezdu. Nakonec se Wonder ze stanu vymotal, nevím jak, a holky stan postavily znova.
 Zato stan tentokrát nestavěly Anička s Tamarou s tím, že půjdou spát k nám. Můj stan je ovšem pro 3-4 osoby, takže spaní (nespaní) mi zezačátku připomínalo Tamařinu oslavu narozenin v září 2005. Anička pak odešla k holkám. Předtím se ovšem u našeho stanu stavila jakási anglicky hovořící žena, která se sháněla po svém manželovi. O tom jsem neměl žádné informace, ale on sám se nám přihlásil o pár hodin později, když se naopak dotazoval na svoji manželku. Něčeho se předtím evidentně napojil a dalo docela práci mu vysvětlit, že toto není jeho stan. Byl ovšem velmi slušný a prohlásil: "You are very kind." Na to se přesunul k vedlejšímu stanu k holkám, kde trval na tom, že "my wife is in this tent". Zuzka jej pod dojmem, že se jedná o Filipa, podrbala ve vlasech, načež dostala silný záchvat smíchu. Angličan byl nicméně dosti neodbytný a nechtěl jít pryč. Když nakonec přece odkráčel, zůstal Zuzce s Ivetou a Aničkou tématem vzrušeného hovoru ještě na dlouhou dobu.

Neděle 29.7.
 Už předchozí den mi Anička pevným hlasem oznámila, že ona i jiní "chtějí zítra jet jen do Rožmberka, a ne tak dlouhé trasy", a to tónem, jako že už se nenechají dál mučit, což mě rozesmálo, poněvadž já jsem žádnou dlouhou trasu neplánoval, ani jsem o ničem takovém nemluvil a těch 30 km do Nové Pece bylo proto, že mezi Soumarákem a Pecí není žádné tábořiště. Je pravda, že se mi nechtělo do přeplněného Rožmberka, přesto jsme tam ale skončili, poněvadž jsem vyjeli až někdy po poledni. Dopoledne někteří zevlovali a Zuzka konečně prosadila frisbee. S Ivetou jsme došli pro čtvrtou loď do půjčovny. Inkriminovaný Angličan pokorně balil svou ekvipáž.
 Když jsme vyrazili, svítilo sluníčko a Vltava připomínala Karlův most. Hned na začátku byl zpestřením vyšebrodský jez, pod kterým si někteří zaplavali v řece, o kus dál pak jez na Herbertově se šoupačkou. V klidu a pohodě jsme absolvovali zatáčky před Rožmberkem i retardér v městečku pod hradem, z výše shlížejícím na říční hladinu, a zakrátko dorazili do rožmberského tábořiště, kde jsme se za začínajícího deště ubytovali mezi automobily. Se Zuzkou a Tamarou jsme šli na dřevo, ale les byl poněkud pročištěn. V bufetu jsem potkal Petru Janečkovou, zpěvačku z alejácké kvarty B a spolužačku dívčiny z CosmoGirl. Iveta s Filipem, již měli toho dne službu, připravili velmi chutné rizoto a posléze jsme zalezli do stanu ke kytaře. Večer se ostatní kromě mě a Aničky odebrali do městečka, kde je stihl déšť. Filip je prý pozval na vodku, Zuzka našla svůj skvělý polorozpadlý dům, o kterém do té doby básnila, zatlučený, a někteří cizí konzumenti přeplavávali řeku, toť vše, co o této vycházce vím.

Pondělí 30.7.
 Probudili jsme se, vylezli ze stanů a rozespale mžourali na zmoklou rýži a rozházené nádobí i potraviny, jež jsme u ohniště předchozího večera za deště zanechali. Přinesl jsem koblihy, rohlíky a jogurty, přičemž obsluhující slečna v bufetu, ze kterého jsem jí udělal vyjedený krám, prohlásila: "Ty vole."
 Nalodili jsme se a za poněkud neurčitého počasí vyrazili směrem k Českému Krumlovu. Zuzka si notovala: "Svolává nás trubka...", za což si od Aničky vysloužila pohled, jaký vrhají gorily na návštěvníky zoologických zahrad, kteří jim klepou na vyztužené sklo.
 Jelo se celkem příjemně, voda tekla, na lodích panoval klid a mír, jen mohlo být trochu tepleji. Kousíček za Brannou jsme zastavili na oběd (nikdo neměl zájem o lahodný turistický salám, což mě téměř urazilo) a na fíkovici. Nápoj to byl dobrý a třešeň uvnitř především.
 Mezi Brannou a Větřní jsem pořizoval fotografické snímky. Krátce před papírnou jsme za intenzivního smradu neidentifikovaného původu vybalili Tatranky k svačině. Měl jsem mléčnou ČokoTatranku.
Retardér ve Větřní je úzký a nejdelší na Vltavě, ale na konci nemá vlnu, takže sjetí se uskutečnilo bez problémů. O něco zajímavější byl jez u Barevné skály, který ovšem vzhledem k nízkému stavu vody obdobně jako ten vyšebrodský dal trochu na zadek lodím (doslova), stejně jako kamení pod ním. Od Barevné skály to bylo do našeho příštího kempu - Nového Spolí - už jen co by kamenem dohodil. Kemp byl neuvěřitelně natřískaný, přesto jsme našli místo pro tři stany. Mezitím, co jsme se "ubytovali", se naše "náměstíčko" pokrylo nepopsatelným množstvím nepořádku a doslova jsme se brodili oblečením, jídlem, nádobím, loďáky a jinými krámy; vypadalo to tam jako v tom nejhorším cikánském doupěti. Iveta se to rozhodla fotograficky zdokumentovat.

Iveta: "Zakomponujte se do bordelu!"

 Tímto výrokem pobavila na několik měsíců dopředu skupinku vedle tábořících mladíků. Nás zase pobavil stan stojící na stráni; docela by mě zajímalo, jak se těm lidem spalo...
 S Tamarou jsme uvařili večeři - kuřecí maso se sečuánskou omáčkou a rýží - přičemž jsme ovšem trochu neodhadli poměr jednotlivých součástí, takže rýže svým 90%ním podílem přebila to ostatní.
 Večer jsme se vypravili do města a věci jsme trochu riskantně nechali v kempu. Atmosféra nočního Krumlova je nepopsatelná, těžko se s ní může měřit jiné město. Tamara měla vyhlédnutu čajovnu pod hradem, měli však jen do 22:00, tak jsme šli hledat jiné zařízení. Nejprve jsme vlezli do podivného sklepa pomalovaného výtvory, jaké někteří umělci tvoří po požití většího množství LSD, kde hrála docela nahlas hudba a kde jsme se nepotkali s obsluhou. Chtěli jsme se přesunout jinam, ale téměř všude se již uklízelo. Jedna hospoda intenzivně žila, ale byla zase plná. Nakonec jsme objevili jeden sympaticky vyhlížející šenk, kde jsme si povětšinou dali místní pivo Eggenberg, a jeho tmavá varianta všem velmi chutnala.

Úterý 31.7.
 Demokraticky jsme se rozhodli strávit v Českém Krumlově ještě následující den. Ráno mě trochu zarazilo, když jsem na břehu nalezl místo našich čtyř lodí jen tři, ale ukázalo se že tu poslední zanechal Wonder předešlého dne zaparkovanou ve výlezu z řeky.
 Kromě Tamary a Aničky jsme se vydali na zámek, kterým se ovšem valily davy rozličně hovořících turistů a kde fronta od pokladen se táhla až na nádvoří, takže jsme získali až vstupenky na odpoledne. Mezitím jsme se vrátili do kempu, kde nám Anička se Zuzkou připravily nezapomenutelný zážitek dne - bramborové placky. Není nad prosté, ale chutné jídlo. Mé víčko od ešusu, které bylo k přípravě pokrmu použito, již nemá nejmenší šanci zbavit se černočerné uhelnaté dekorace.
 Odpolední návštěva zámku nezklamala ani Zuzku, Ivetu a Filipa, kteří navštívili první prohlídkový okruh, ani mě s Wonderem, co jsme se byli podívat na okruh druhý. Wondera dozajista potěšilo, že průvodkyně celkem frekventovaně mluvila o dobových záchodech, ukazovala nám je a popisovala jejich princip.
 Po prohlídce jsme se stavili na točenou Kofolu/fialovou limonádu/ďábelskou topinku přímo od ďábla a za čtvrt hodiny nato jsme měli sraz s Tamarou a Aničkou. Chtěli jsme se jít podívat na rytířský turnaj u zámeckých zahrad, ale se vstupným 80 Kč se v naší erární peněžence nepočítalo. Přesunuli jsme se proto do města, kde někteří zakoupili rozličné druhy čokolády. Poté, co nás odsunuli z klášterní zahrady křižovníků s červenou hvězdou, jsme se usadili v "Tamařině" čajovně, kde jsme v příjemné pohodě strávili zbytek večera. Svými dialogy jsme zřejmě dobře pobavili dvojici sedící vedle nás. Od politiky jsme přecházeli k vysokým školám a posléze konzumaci mrtvol ve fakultních menzách. Obsluhující byl zdvořilý a svého řemesla dobře znalý, poněvadž bez mrknutí oka pronášel jméno mého čaje, což bylo asi abcdefghchijklmnopqrstuvwxyz.
 Během návratu do kempu jsme potkali na chodníku hrající a zpívající skupinku čtyř vodáků, kteří sjížděli písničky Trabandu, a s chutí jsme si s nimi zahulákali. Tamoušek se mezitím sám přemístil do kempu, až jsme jej málem sháněli místním rozhlasem. Nakonec se našel v umývárně.

Středa 1.8.
 Čekal nás poměrně dlouhý úsek, a to především časově, neboť jen projet Krumlov zabere přes hodinu. Když jsme vyjeli, bylo slunečno a před prvním jezem se táhla neskutečná fronta. Druhý krumlovský jez jsem si sjel jen já, retardér pak všichni (Iveta s Tamarou jely do jezu) a ten pod hradem zase Zuzka s Aničkou.
 Vtipná byla krátce pod městem reklama na sprchy, když na jedné straně mostu přes řeku se skvěl nápis: "NEUDĚLALI JSTE SE NA KRUMLOVSKÝCH JEZECH?" a z druhé strany přišlo osprchování. O nic méně vtipný nebyl ani majitel jistého pozemku o kus níž, kde jsme se rozhodli naobědvat. Několikrát zopakoval slovo "Vypadněte!", a to tak, že na nás křičel. Mluvil něco o bordelu, což mi trochu nebylo jasné, snad tím myslel tu rajčatovou omáčku od rybiček. Svižně jsme se sbalili, a když jsme odjížděli, volali jsme z lodí: "Kefír zdraví nevrlého majitele!"
 Další cesta byla docela příjemná a Wonder se Zuzkou se na lodi děsně poflakovali. Vjeli jsme do CHKO Blanský les, takže jsme se mohli kochat pěknou krajinou a já měl opět příležitost k fotografování. Celkem pomalým tempem jsme dojeli až na Zlatou Korunu, kde jsme já, Anička a Filip byli zmatení, protože jsme vůbec neviděli ostatní. Konstatovali jsme, že jeli dál, když vtom se za poměrně dlouhou dobu objevili za námi.
 Na Zlaté Koruně jsme si zaplavali a Iveta, Zuzka, Anička a Filip předvedli, postavivše se na jez, všem přítomným vodákům (a těch nebylo málo) choreografii k písničce Otec Abrahám, jenže přes hukot vody je nebylo slyšet, takže vypadali jen jako skupinka slabomyslných, poskakujících, mávajících rukama, vyplazujících jazyk a zuřivě kývajících hlavou. Zkonzumovali jsme Zlaté oplatky.
 Úsek mezi Zlatou Korunou a Dívčím Kamenem rád propaguji; nám se ukázal ve zlatavém světle něžných paprsků klesajícího slunce. Zvlněná hladina řeky, na jedné straně zelenavé louky, na druhé tmavé lesy, téměř žádná stavení a ticho jako v Zemi Nikoho. I samotné tábořiště Dívčí Kámen si našlo sympatie nejen u mě, ale i u mnohých dalších. Tábořiště bez aut, bez hluku, bez ožralů a s výhledem na zelenou stráň s lesem, za kterým končí obzor.
 Postavili jsme stany a odebrali se na dřevo. Filip s Ivetou se zatím jali připravovat večeři - špagety s rajčatovou omáčkou a sójovým masem. Byly velmi dobré, jen posledně jmenovaný komponent některým vadil. Vojtovi, Petře a Markétě jsme napsali pohledy, ale docela rád bych věděl, co z nich měli.
 Večer jsme si udělali táborák a poslali dokola ???. Iveta viděla dva měsíce, ten spodní byl ale ošmelenej a taky byl za stromama. No ale to je přeci jasné - vždycky je lepší počítat s horním měsícem, na ten spodní nebývá spoleh...
 Noc byla poněkud chladná.

Čtvrtek 2.8.
 Měl jsem s Tamarou službu, proto jsme se ráno vypravili do 1,5 km vzdáleného Třísova na nákup. Zakoupili jsme klasickou snídani a na oběd naplánovali krupicovou kaši. Dohodli jsme se, že večeři vyřešíme později a odpoledne dojdeme ještě jednou nakoupit. Hned za obchodem Tamara nedočkavě vytrhla rohlík z igelitového sáčku, což Zuzka o den později okomentovala slovem: "Chudák!"
 Měl jsem naplánovaný výlet na horu Kleť s rozhlednou, popřípadě procházku do Zlaté Koruny s klášterem, bylo ale takové horko, že jsme zůstali v táboře. Šli jsme se podívat jen na zříceninu hradu a také se vykoupat do potoka Křemže. Poté, co jsem tam ostatní vítězoslavně dotáhl, jsem shledal, že potok vypadá spíš jako velká stoka, ač vždy býval daleko čistší než Vltava. To už mě poněkud znechutilo - měli jsme pochopitelně tu smůlu, že když jsme se rozhodli jet na vodu, tak bylo zrovna největší sucho, jaké snad může být, pročež jsme jednak často drhli o dno, jednak řeka méně tekla a řada jezů se stala až fádními a jednak se voda takřka nevyměňovala, takže se postupně stala tak špinavou, jak jsem to nikdy nezažil. Na druhou stranu je třeba být rád za příjemné počasí, pršelo nám za celou dobu jen dvakrát a v obou případech v noci.
 Opět bylo potřeba dojít na dřevo, jelikož náš (Wonderův) vařič se při přípravě francouzské polévky a krupicové kaše zdráhal spolupracovat, a dokonce nešel vypnout přívod plynu, tak jsem už jen čekal, až v jasném svitu slunce poletím do vzduchu.
 Zuzka pro změnu prosazovala frisbee.
 Po obědě následovala delší seance ve stínu u řeky, kde po mně Filip házel písek a kde Wonder nakonec shodil Filipa do vody, poněvadž se mu nelíbilo Filipovo prozpěvování si: "Svolává nás trubka..."
 Byl jsem docela překvapen, když jsem náhle zjistil, že je již pět hodin, a s Tamarou jsme rychle vyšli nakupovat. Ostatní mimo Filipa a Aničky se k nám připojili za účelem procházky. Šli jsme do Holubova, protože menší obchod v Třísově jsem předpokládal již zavřený, a kdyby nám to v Holubově nevyšlo, jel odtamtud za cca 40 minut do Třísova vlak. Ačkoli jsme posledních několik minut běželi, nestihli jsme v Holubově ani otevřený obchod, ani vlak. Naši poslední večeři jsme proto vyřešili návštěvou velmi dobré restaurace. Ač na první pohled vypadala všelijak, bylo tam příjemně, jídlo bylo skvělé, porce velké a ceny dosti slušné. Čepovali tam mj. Bernard, což byl mimořádně silný zážitek.
 Mírnou oklikou jsme se za vlahého večera vrátili do tábořiště a Aničce s Filipem dali peníze na bufet. Poslední večer začalo poprchávat, pročež téměř všichni prvoplánově zalezli do našeho stanu. Se Zuzkou jsme rozdělali oheň, později se k nám připojila Iveta. Mé předpovědi o tom, že déšť brzy přestane, se jaksi nevyplňovaly, nicméně nepršelo moc a tohle poslední večerní posezení bylo fajn. Rozdělali jsme velmi dobré víno a čokoládu s oříšky. Zvali jsme i ostatní, ale nikdo nevylezl. Postupně jsme spálili dřevo, co jsme měli, a šli jsme spát. S Ivetou, která šla ležet k nám (poněvadž Anička měla horečku), jsme si pak říkali, jak rychle to zase uteklo.

Pátek 3.8.
 Na nákup jsme šli tentokrát čtyři. Obsluhující prodavačka byla divná a málem vynadala Zuzce, která si přála nakrájet sýr.
 K snídani jsme mj. smažili vajíčka. Postupně jsme balili a k polednímu vypluli. Uvědomil jsem si, že jsem na břehu viděl nádobí, které obvykle brala Anička, tak jsem ji chtěl na to upozornit, jenže ta odjela několik kilometrů dopředu a dohonili jsme ji až poměrně daleko od tábořiště. Ani ona, ani poslední loď, která vyjela, nádobí nevezla, což byla neskutečná provokace Osudu, poněvadž celý pobyt je vše bez problémů a teď poslední den se nám tohle stane. Navíc ze kteréhokoli tábořiště by nebyl problém se na to předchozí vrátit, až na tohle, neboť jsme byli omezeni časem, anžto Tamara neustále spěchala do Prahy.
 Minuli jsme bývalý jez, potom jez nad Boršovem, který se přenáší, a dopluli do Boršova. Tam jsme vrátili zelenou loď do půjčovny a řešili kauzu kotlíky. Bylo možno se odsud vrátit pro ně vlakem, to se ale nakonec neuskutečnilo, poněvadž zpáteční vlak z Třísova do Českých Budějovic v 17:03 se Tamaře zdál moc pozdě. Ve skutečnosti by neznamenal žádné zdržení, protože z Budějovic do Prahy jsme odjížděli v 17:54, takže návrat do Třísova by časově akorát vyšel, a nádobí jsme tak na Dívčáku docela zbytečně nechali. Anička se mezitím se svým tátou, který měl do Budějovic přijet pro lodě, po telefonu dohodla, že pro kotlíky zajedou autem.
 Naskládali jsme se do tří Reichovic lodí, které tak byly nacpány, jak jen to šlo; k nám se Zuzkou přisedla Anička jako porcelán. To bylo zábavné, jelikož nás čekaly dva jezy. Ten první, polorozbořený, nám do lodi naservíroval trochu vody, ten druhý, na samém konci trasy, ještě přidal. Holky se smály mým výkřikům: "Nenaklánějte se, nenaklánějte se!" To už jsme ale parkovali - naše plavba byla u konce. Iveta s Filipem zde ovšem málem utopili můj salám. Naprosto přesně byl sladěn příjezd náš a pana Reicha. Ten nám pomohl naložit lodě, navázal je a udělal nám společné foto. Musím říct, že tak hodného, obětavého i skromného člověka jsem dlouho nepotkal; ani jsem nevěděl, jak mu poděkovat, takže jsem tak nějak zmateně něco breptal.
 Snědli jsme poslední "chlebovitý" oběd a vyrazili na trolejbus. Dojeli jsme k nádraží, kde jsme si nadrženě nakoupili všelijaké pochutiny, a za nějaký čas jsme se šli usadit do vlaku.
 Na nějakou nostalgii se během cesty příliš nedostalo, neboť v kupé panoval příšerný řev, a to z 80% přičiněním Filipa. Chtěl jsem vyfotit usmívající se Zuzku, ale vůbec se mi to nedařilo, za to jsem ji zachytil velmi vtipně. Na cestu jsem koupil všelijaké sladkosti, ale nikdo zrovna neměl příliš hlad, takže ani Studentská pečeť tentokrát nevyvolávala přílišné emoce, což je u holek co říct. Tamara chtěla, abych otevřel okno napolovic a zapřel je lahví, což jsem dvakrát udělal a dvakrát mě ta flaška znenadání bacila do hlavy. Taktéž jsme pěli, a to hity jako Svolává nás trubka (zazpívala si i Anička) či Kocábky náramný. Před devátou hodinou večerní jsme vylezli z vlaku na hlavním nádraží v Praze a to byla vlastně tečka za vodáckou akcí Kefír, voda, rum. Rozloučili jsme se, Horáčkovi nás půlku odvezli domů a Tamara slíbila, že předá Petře cennou trofej: turistický salám. Tak zase příště!

Zapsal Martin (6.8. 2007)

Ještě dodávám plnou verzi písničky, kterou začaly skládat (za úpěnlivého pádlování) Anička s Tamarou, když jely kterousi zatáčkou a všude kolem zeleň:

KefírArchy

 2) Napsal na Kefírtour stránky oznámení…

 3) Kázal jim naložit sekery i pily...

 4) Přišlo sucho, zlámali si pádla, vesla,…

 5) Když přistáli vyložili náklad celý, …

Doplnila Anička (24.1.2009)